Teorie dřeva
Smrk (Picea)
Smrk je u nás nejčastější strom. Prý polovina všech smrků u nás jsou stromy. To byl vtip, naopak, polovina všech stromů co jich máme, jsou smrky… A prý „větší polovina“.Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech je zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, pokud se místy (od oddenku) vyskytuje ve dřevě tmavší zahnědnutí, jedná se o vadu, počátek hniloby.Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Ze všech jehličnanů je také nejznámější a nejpoužívanější.I smrk má svá kouzla, už jen kresbu letokruhů kolem suků!Díky univerzálnosti se smrk používá skoro všude, nejen v truhlárnách, ale i na stavbách – bednění, krovy, trámy, lešení. U dřevostaveb, které zabírají na trhu stále větší prostor, na vrstvené desky, panely, obklady.Přední deska houslí – ozvučnice. Ta je u většiny strunných nástrojů smrková. Je to takzvaný rezonanční smrk, o jehož výběru existují mezi houslaři celé legendy.
Borovice (Pinus)
Borovice u nás rostou hlavně dvě. Původní, borovice lesní (Pinus sylvestris), řečená sosna, se zčásti zrzavou barvou kůry, a potom pěstovaná nigra – borovice černá(Pinus nigra). Na rozdíl od smrku, který má mělký kořenový koláč rozprostřený do šířky, borovice, má tzv. hlavní kůlový kořen a právě svým kořenovým systémem se uchytí i na skále, tam, kde jiný strom zakoření stěží.Dřevo borovice je měkké, trochu křehčí než má smrk, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až do rezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním do modrošeda, což se považuje za vadu na kráse.Díky odolnosti (snese vlhko, i střídání vlhka se suchem) se borové dřevo dodnes používá především na okna a dveře, včetně rámů.Mořidla i nátěry přijímá borovice hůře než smrk, její jádrové dřevo se také obtížněji lepí. Největší nevýhodou při obrábění a broušení borového dřeva je silné zanášení nástrojů či brusiva. Borovice, na rozdíl od smrku, má barevně odlišené jádro. Smrk barevně odlišené jádro nemá, modřín a borovice ano.
K borovicím bývá (k nelibosti dendrologů a lesníků) řazena i douglaska (Pseudotsuga menziesii).Pseudotsuga; Douglasien.
Její dřevo je kvalitní a trvanlivé, s nepříliš tmavým hnědočerveným jádrem, něco mezi borovým a modřínovým, jestli mi dovolíte ten příměr. Podle mé zkušenosti má v těle pryskyřice nejvíc z jehličnanů, (ne všichni se mnou souhlasí). Proto se používá na rošty kolem bazénů nebo venkovní terasy. Hojně zalepuje nástroje, zvláště brusivo.
Modřín (Larix decidua)
Je opadavý, má z jehličnanů nejměkčí jehlice, které vyrůstají ve svazečcích. Je to vysoký, rovný, štíhlý strom, který může vyrůst přes 40 metrů vysoko. Má malé šištice, které jsou z počátku v kontrastu s okolní zelení kouzelně karmínové, postupně časem zezelenají a po dozrání zhnědnou. Šišky může mít už patnáct let starý jedinec. Dřevo modřínu je polotvrdé, pevné, trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a zvlášť po napuštění fermeží tmavne. Na rozdíl od borovice je struktura let hustší a suky a součky bývají pevně zarostlé.Právě suky – pozůstatky větví – znamenají bohatou kresbu, protože vlákna dřeva se jim musí vyhýbat a nemíří nahoru k nebi rovně…Modřín má méně pryskyřice než borovice, takže i méně zalepuje nástroje. Při spojování hřebíky se horní díl předvrtává – to kvůli tvrdosti.Dřevo se vždycky používalo k výrobě masivního nábytku, schodů, obkladů, dříve i na dláždění maštalí (stání pro koně) – dřevěné špalíčky můžete ještě i dnes vidět v průchodech některých starých domů. Ovšem pozor, mohou to být i špalíky dubové, v poslední době i z akátu….
Dub (Quercus)
U nás jsou nejznámější dva druhy dubů: dub letní (Quercus robur) – křemelák a dub zimní (Quercus petraea) – drnák. Oba dva druhy jsou staré a patří do naší krajiny odedávna. Nejsnáze je rozlišíte podle listů a plodů.Dub letní má misky – číšky žaludů na dlouhých stopkách a jeho listy mají stopky krátké. Dub zimní naopak, má dlouhé stopky listů a krátké u žaludových číšek.Třetím druhem, s nímž se u nás můžete setkat, je původem severoamerický dub červený (Quercus rubra), jméno dostal pravděpodobně po kouzelné podzimní barvě listů, které mají laloky špičaté. Ve Španělsku i Portugalsku mj. se pěstuje korek – tedy korkový dub (Q. suber), jehož borku stále potřebujeme na zátky do lahví, pro výrobu obuvi či na podlahy…Quercussuber,“ korkáč“, je stálezelený, neopadává.Dřevo dubu je velice žádané a vždycky bylo. Má úzkou nažloutlou běl, která se zpravidla odstraňuje. Podléhá totiž snadno zkáze, ať už houbami či hmyzem. Jádrové dřevo je hnědé až tmavohnědé. Z jeho dřeva se dá udělat asi nejširší sortiment potřeb a výrobků. Včetně např. topůrka sekery.Dub je nejen pevný a tvrdý, ale i houževnatý a velmi trvanlivý. Co se týče houževnatosti a trvanlivosti, šlape mu na paty akát, houževnatostí ho dokonce předčí, akát ovšem nedorůstá takových rozměrů. Trvanlivost? Dub z našich dřev asi nejlépe snáší střídání mokra a sucha, opatrované rámy oken z dubu vydrží snad navždy. U nás, v řece Moravě, byly nalezeny čluny z doby Velkomoravské říše, které byly převážně z dubu.Kromě lodí se z dubu dělala mlýnská kola, mosty, lávky, často i tisícilitrové sudy.Zejména dub zimní je klasická řezbářská surovina. Středověcí řezbáři v Nizozemí, Německu a kolem Baltského moře dovedli řezbu dubu k dokonalosti.A samozřejmě, kromě všeho ostatního, se z dubu odedávna vyráběl nábytek, který bez problémů přečkal až do dnešních dob.
