O dřevě s
Martinem Patřičným
více informací a zdroj: M. Patřičný, Velká kniha o dřevě, Všecky krásy Dřeva, Tajemství dřeva, Pracujeme se dřevem.
Řazení:
- možné i podle abecedy
Jehličnany – smrk, borovice, modřín
Listnáče – s kruhovitě uspořádanými cévami – dub, jilm, jasan, akát,
Listnáče – s cévami roztroušenými - tvrdé – buk, javor, habr, bříza,
Listnáče – s cévami roztroušenými - měkké – lípa, olše, vrba, jírovec, topol,
Ořešák a ovocné dřeviny
Málo používané jehličnany, listnaté stromy a keře
Ukázky exotických dřevin – eben, mahagon, gaboon, padouk, bubinga apod.
Jak se dřevo ukazuje a proč
Řezy – pohledy na dřevo, jsou každý jiný, podle toho, odkud je (ho) z kmene vyříznete.
Na kresbě vidíte tři hlavní. Ten první řez – pohled – je příčný, to je ten, který najdete na pařezu.
Další je řez středem kmene – středový. A třetí je řez mimo střed, tečný.
Já tu u našich hlavních dřevin ukazuju strom, z něhož dřevo je a detail- list, květ nebo šišku. Potom kmeny či větve v surovém stavu. Dál najdete dřevo po rozřezání, to jsou ony výše zmíněné tři pohledy. A další a další zajímavosti…
Jehličnany
Smrk (Picea)
Smrk je u nás nejčastější strom. Prý polovina všech smrků u nás jsou stromy. To byl vtip, naopak, polovina všech stromů co jich máme, jsou smrky… A prý „větší polovina“.
Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech je zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, pokud se místy (od oddenku) vyskytuje ve dřevě tmavší zahnědnutí, jedná se o vadu, počátek hniloby.
Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Ze všech jehličnanů je také nejznámější a nejpoužívanější.
I smrk má svá kouzla, už jen kresbu letokruhů kolem suků!
Díky univerzálnosti se smrk používá skoro všude, nejen v truhlárnách, ale i na stavbách – bednění, krovy, trámy, lešení. U dřevostaveb, které zabírají na trhu stále větší prostor, na vrstvené desky, panely, obklady.
Přední deska houslí – ozvučnice. Ta je u většiny strunných nástrojů smrková. Je to takzvaný rezonanční smrk, o jehož výběru existují mezi houslaři celé legendy.
Borovice (Pinus)
Borovice u nás rostou hlavně dvě. Původní, borovice lesní (Pinus sylvestris), řečená sosna, se zčásti zrzavou barvou kůry, a potom pěstovaná nigra – borovice černá(Pinus nigra). Na rozdíl od smrku, který má mělký kořenový koláč rozprostřený do šířky, borovice, má tzv. hlavní kůlový kořen a právě svým kořenovým systémem se uchytí i na skále, tam, kde jiný strom zakoření stěží.
Dřevo borovice je měkké, trochu křehčí než má smrk, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až do rezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním do modrošeda, což se považuje za vadu na kráse.
Díky odolnosti (snese vlhko, i střídání vlhka se suchem) se borové dřevo dodnes používá především na okna a dveře, včetně rámů.
Mořidla i nátěry přijímá borovice hůře než smrk, její jádrové dřevo se také obtížněji lepí. Největší nevýhodou při obrábění a broušení borového dřeva je silné zanášení nástrojů či brusiva. Borovice, na rozdíl od smrku, má barevně odlišené jádro. Smrk barevně odlišené jádro nemá, modřín a borovice ano.
K borovicím bývá (k nelibosti dendrologů a lesníků) řazena i douglaska (Pseudotsuga menziesii).Pseudotsuga; Douglasien.
Její dřevo je kvalitní a trvanlivé, s nepříliš tmavým hnědočerveným jádrem, něco mezi borovým a modřínovým, jestli mi dovolíte ten příměr. Podle mé zkušenosti má v těle pryskyřice nejvíc z jehličnanů, (ne všichni se mnou souhlasí). Proto se používá na rošty kolem bazénů nebo venkovní terasy. Hojně zalepuje nástroje, zvláště brusivo.
Modřín (Larix decidua)
Je opadavý, má z jehličnanů nejměkčí jehlice, které vyrůstají ve svazečcích. Je to vysoký, rovný, štíhlý strom, který může vyrůst přes 40 metrů vysoko.
Má malé šištice, které jsou z počátku v kontrastu s okolní zelení kouzelně karmínové, postupně časem zezelenají a po dozrání zhnědnou. Šišky může mít už patnáct let starý jedinec.
Dřevo modřínu je polotvrdé, pevné, trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a zvlášť po napuštění fermeží tmavne. Na rozdíl od borovice je struktura let hustší a suky a součky bývají pevně zarostlé.
Právě suky – pozůstatky větví – znamenají bohatou kresbu, protože vlákna dřeva se jim musí vyhýbat a nemíří nahoru k nebi rovně…
Modřín má méně pryskyřice než borovice, takže i méně zalepuje nástroje. Při spojování hřebíky se horní díl předvrtává – to kvůli tvrdosti.
Dřevo se vždycky používalo k výrobě masivního nábytku, schodů, obkladů, dříve i na dláždění maštalí (stání pro koně) – dřevěné špalíčky můžete ještě i dnes vidět v průchodech některých starých domů. Ovšem pozor, mohou to být i špalíky dubové, v poslední době i z akátu….
Listnáče
Představte si strom jako svazek velmi tenkých trubiček, které vedou od kořene až do koruny. Říkejme těmto trubičkám cévy. Potom se těla listnatých stromů od sebe liší tak, že některé listnáče mají cévy kruhovitě uspořádané (tak, že uspořádané cévy tvoří jednu vrstvu v letokruhu) a jiné listnáče mají cévy volně roztroušené. Začněme těmi uspořádanými a to je: dub, jasan, jilm a akát.
S kruhovitě uspořádanými cévami
Dub (Quercus)
U nás jsou nejznámější dva druhy dubů: dub letní (Quercus robur) – křemelák a dub zimní (Quercus petraea) – drnák. Oba dva druhy jsou staré a patří do naší krajiny odedávna. Nejsnáze je rozlišíte podle listů a plodů.
Dub letní má misky – číšky žaludů na dlouhých stopkách a jeho listy mají stopky krátké. Dub zimní naopak, má dlouhé stopky listů a krátké u žaludových číšek.Třetím druhem, s nímž se u nás můžete setkat, je původem severoamerický dub červený (Quercus rubra), jméno dostal pravděpodobně po kouzelné podzimní barvě listů, které mají laloky špičaté. Ve Španělsku i Portugalsku mj. se pěstuje korek – tedy korkový dub (Q. suber), jehož borku stále potřebujeme na zátky do lahví, pro výrobu obuvi či na podlahy…Quercussuber,“ korkáč“, je stálezelený, neopadává.
Dřevo dubu je velice žádané a vždycky bylo. Má úzkou nažloutlou běl, která se zpravidla odstraňuje. Podléhá totiž snadno zkáze, ať už houbami či hmyzem. Jádrové dřevo je hnědé až tmavohnědé.
Z jeho dřeva se dá udělat asi nejširší sortiment potřeb a výrobků. Včetně např. topůrka sekery.Dub je nejen pevný a tvrdý, ale i houževnatý a velmi trvanlivý. Co se týče houževnatosti a trvanlivosti, šlape mu na paty akát, houževnatostí ho dokonce předčí, akát ovšem nedorůstá takových rozměrů. Trvanlivost? Dub z našich dřev asi nejlépe snáší střídání mokra a sucha, opatrované rámy oken z dubu vydrží snad navždy. U nás, v řece Moravě, byly nalezeny čluny z doby Velkomoravské říše, které byly převážně z dubu.
Kromě lodí se z dubu dělala mlýnská kola, mosty, lávky, často i tisícilitrové sudy.
Zejména dub zimní je klasická řezbářská surovina. Středověcí řezbáři v Nizozemí, Německu a kolem Baltského moře dovedli řezbu dubu k dokonalosti.
A samozřejmě, kromě všeho ostatního, se z dubu odedávna vyráběl nábytek, který bez problémů přečkal až do dnešních dob.
Jasan (Fraxinus)
V našich krajích nejčastější je jasan ztepilý (Fraxinusexcelsior).
Opadavý, štíhlý a vysoký strom s dlouhým, často rovným kmenem. Roste (nejen) na březích potoků a řek, spolu s olší. Jasan má trochu zvláštní růst. Prvních cca 40 let, roste velmi rychle, teprve potom zpomaluje a po stu letech věku většinou růst končí. Na jeho dřevě se to projevuje tak, že řez mladým kmenem je bílý, kdežto rozříznete-li kmen středního věku, odlišuje se bělová a jádrová část od sebe tak výrazně barevně, že se nemůžete splést.
Viděl jsem běl jasanu nažloutle bílou, ale taky překrásně růžově bílou, jako jsou jabloňové květy. Jádro, nepravidelné, je tmavohnědé. U hodně starých jasanových stromů na fošně či prknu bělová část úplně chybí, resp. není barevně odlišena.
Dřevo má pevné a tvrdé.
Když jsme u dubu mluvili o houževnatosti, tak u jasanu si především řekněme o pružnosti.
Pro tuhle vlastnost se jeho dřevo používalo k výrobě lyží, saní, luků, madel a dalšího tělocvičného nářadí. Letokruhy jsou výrazné a vytvářejí mnohdy krásnou kresbu s nazlátlým odstínem. Nepravidelnosti růstu jsou žádané a krájejí se na dýhy. Dřevo lze mořit, jen pozor na barevný rozdíl mezi jádrem a bělovou částí. Dobře přijímá lepidla. Vzhledem ke kresbě se jako u ostatních„ve skupině“ používá při povrchových úpravách i drásání či kartáčování. Stále slouží i k výrobě nábytku, podlah, obložení…
Čím se jeho dřevo liší od dubového? Má širší bělovou část. Nemá viditelné dřeňové paprsky, zrcátka. Od jilmového? Je těžší, pevnější i trochu tvrdší. S akátem si ho nespletete – už kvůli barvě.
Jilm (Ulmus)
Všechny druhy jilmů byly na pokraji vyhynutí. Doufám velmi, že je ten minulý čas na místě. Jilmy napadla houbová choroba, grafioza, kterou roznášejí dva druhy hmyzu a která zdecimovala, zničila obrovské porosty…Dnes už by sochař Henry Moore rozměrné jilmové kmeny pro své sochy sháněl velmi obtížně.
„Jilmy mají jednu zvláštnost, podle níž je poznáte (od jara do podzimu), a to jsou listy. Ty totiž nejsou pravidelné, jedna půlka čepele je větší, než druhá.
Jinak mám pocit, že v názvosloví panuje poněkud zmatek. Prof. Amann uvádí tři hlavní druhy jilmů
Ulmus minor, carpinifolia – habrolistý, u jiných autorů polní
Ulmus laevis - vaz.
Píšu o tom proto, že onu tmavou hněď, tabákovou až čokoládovou, o níž se dočtete v literatuře, má dle mé zkušenosti pouze jilm habrolistý. Ostatní mají podobnou běl, slonovinovou, nažloutlou, ale jádro poměrně světle hnědošedé. Tato světlejší dřeva jsou i lehčí a méně pevná a tvrdá. Jilm mívá nádhernou kresbu na tečných řezech, vlnovky, někdy s ostrým úhlem.
Bohužel, v současné době se ke dřevu jakéhokoli jilmu dostanete asi jen náhodou.
Jilm našel velké uplatnění v nábytkářství. Říkalo se mu „český mahagon“. Dobře se leští, moří, dobře přijímá lepidlo. Přestože patří ke dřevinám kruhovitě uspořádaným, dobře se soustruží.
Pohádkové kouzlo jilmového dřeva je např. u kořenice – očkovitých částí. Dobře vybraná část je bez dalších zásahů jako hotový obraz.
Akát (Robinia pseudoacacia)
Pochází z východních oblastí USA, je tu s námi teprve od druhé poloviny 19. století. Dnes už se nevysazuje, platí za plevelnou rostlinu (odborně: invazivní). Kmen i koruna nejsou pravidelné, často se rozvětvují.
Akát je jedno z mála dřev u nás, které má v sobě zelenou barvu. Má úzkou, hnědobílou běl a ke dřeni jde žlutozelenohnědá barva jádrového dřeva. Ještě zelenější je dřevo škumpy orobincové a dřevo katalpy, které jde ovšem do šedozelena. Zeleň časem hnědne.
Textura akátu je stejně krásná jako u všech dřevin s kruhovitě uspořádanými cévami. Vybrané části jsou atraktivní i díky světle žluté běli a zejména očkovitosti, která např. ve středních Čechách je hojnější a najdete ji častěji než např. u javorů. Dá se využít i na šperky či menší misky. Pro misky je potřeba přířezy opatrně sušit – praská!
Já dělám z akátu topůrka nebo násady, protože něco vydrží. Akát se těžko hospodářsky využívá, protože jeho kmen má velmi nepravidelný tvar. Ale v poslední době se názory na jeho dřevo mění, těží se i pro pily a s úspěchem se z něj dělají plotovky, zahradní nábytek, objekty na pískoviště – právě pro jeho trvanlivost.
